V úterý 28.5. se celá třída G5.A v doprovodu paní učitelky Servítové a dvou skvělých průvodců Martina neboli Sysla a Darči vypravila do Moravského krasu objevovat krásy tamních lesů a jeskyní.
Autobusem jsme se vypravili do městysu Jedovnice, odkud jsme pěšky pochodovali do Vedlejších Rudic, které jako jedna z mála obcí leží přímo v Moravském krasu. V Rudicích započala naše expedice krátkým kvízem, jehož otázky se týkaly hlavně zajímavostí v mapách či názvů přírodních útvarů. Naše gymnaziální znalosti a perfektní schopnost tipování odpovědí nám dopomohla a téměř všechny otázky jsme zodpověděli bezchybně. Taktéž jsme dostali za úkol pozorovat krajinu a díky zábavnému bingu hledat různé přírodní jevy jako například uschlý strom, rozbředlou půdu či zvláštní rostliny. To nás velmi namotivovalo, abychom si skutečně všímali každého detailu.
Po této drobné aktivitce jsme volným krokem pokračovali dále do lesa, kde nám naši průvodci naživo ukázali závrt a vysvětlili nám, jak tento jev funguje. Viděli však, že někteří z nás už prahnou po nejdobrodružnější části této expedice. Proto jsme neotáleli a vydali se k první jeskyni, jeskyni s evidenčním číslem 1004, kterou dříve obýval pračlověk. Kvůli období hnízdění jsme sice neměli možnost podívat se do skalního okna, neboť bychom mohli rušit poštolky, ale uvnitř jeskyně na nás čekala jiná fauna v podobě netopýra či vrápence (ve tmě jsme toto stvoření nebyli schopni identifikovat), kterému jsme přivodili infarkt našimi čelovkami a také spousta broučků a pavouků, kteří si poklidně odpočívali na studených kamenech.
Kolegové průzkumníci jeskyní už se celí chvěli nedočkavostí, a tak se vybavili helmami, oblečením s dlouhými rukávy a nohavicemi, čelovkami a spoustou odvahy a vypravili se do další jeskyně, kde celou hodinu strávili proplétáním se úzkými mokrými uličkami, slaňováním do skulin jeskyně a kocháním se na vodopády. My ostatní jsme si mohli mezitím vyzkoušet náročné lezení ve skalním komínu, kde naší největší pomocí byla jak průvodkyně Darča, tak statečná paní učitelka Servítová.
K jeskyni, kterou zkoumali v jejích nejhlubších částech naši spolužáci, vedly schody z mohutných kořenů stromů a též menší říčka proudící dále do jeskyně. Naznali jsme, že nejlepší a nejdobrodružnější bude říčku přebrodit. Nejdříve jsme váhali, ale nakonec jsme si vyhrnuli nohavice po kolena a vydali se přes kamínky a příjemně chladivou vodu na druhou stranu. Nebojte se, milí čtenáři, nikdo z nás do vody nespadl a nikoho neunesl proud : )
Když jsme stáli v jeskyni a čekali na naše kamarády, bylo nám divné, že se ještě nevrátili a jejich batohy osamoceně leží opřené o chladnou skálu. Hodinky už odbíjely téměř jednu odpoledne a my netušili, jak dlouho tam ještě budou. Po chvíli se však z nejmenší skulinky prodralo ven světlo čelovky a první unavené vzdechy. První krtek průzkumník byl zpět nahoře a pomáhal dalším, aby se bez potíží dostali přes náročný výstup po laně. S úsměvem a vtipnými poznámkami jsme sledovali naše zablácené kamarády, jak si po jednom pomáhají nahoru ze skulinky. Pro všechny byl tento zážitek jedinečným a nezapomenutelným.
Expedici jsme zakončili krátkou zastávkou do pískovcového lomu, kde jsme chvíli pozorovali krásu kopečků žluto-bílých odstínů. Potom jsme se jen unaveně dostavili k autobusu, převlékli jsme se a strávili cestu domů poklidným odpočinkem.
Snezhana Nabokova G5.A
