Naše třída G4.A strávila poslední dva květnové dny na výletě v Praze. Sice tomu předcházely neklidné týdny plánování a zařizování, ale rozhodně úsilí stálo za zážitky, který jsme si odnesli.
Přesně v 7:00 v úterý 30. května stála celá naše třída před budovou pošty a čekala na dvoupatrový Flixbus, který nás měl za tři pohodlné hodiny dopravit do Prahy. Každý by čekal nějakou typickou katastrofu na cestě, zácpu na dálnici, zapomenutého žáka či vyměněné zavazadlo, ale všechno šlo hladce, prostě jak po másle. Už v 11:00 nás přivítal Florenc.
Plni sil jsme se vydali obdivovat krásy centra naší matičky Prahy. Každý z nás měl pečlivě připravené krátké vyprávění o jednotlivých památkách, takže jsme byli průvodci sami sobě navzájem. I když musím uznat, že třicet žáků z Moravy jdoucích v hloučku v čele se spolužákem, který nesl hrdě vztyčený deštník, muselo ostatním připadat komicky. Jako první se na nás usmála Prašná brána a Česká národní banka, která se tvářila značně nedobytně. Proto jsme raději zamířili na Staroměstské náměstí, do Týnského chrámu a v jednou hodinu odpoledne už jsme pozorovali výstup barevných postaviček na orloji. Kolem druhé jsme celí unavení padli do objetí našich postelí v hotelu Zlatá váha. Deset minut nám muselo stačit na regeneraci a už jsme vyrazili vstříc dalšímu programu – prohlídce Židovského Města neboli Josefova.
S okouzlenýma očima jsme procházeli synagogy, židovský hřbitov a menší muzea a poslouchali příběhy přednášené úžasnou průvodkyní. I když se nám prohlídka moc líbila, puberťácké nadšení při vyslovení věty „Půjdeme na večeři do Palladia“ rozhodně nechybělo. Kdo by řekl, že hodina a půl v obchodním centru stačí na pořízení tolika různých věcí?
Náš večer byl zakončen procházkou po Václavském náměstí a nádhernou třídní fotkou u Národního muzea. Úsměvy na tvářích při té vzpomínce nám jistě budou zářit ještě dlouho. Naprosto vyčerpaní jsme se vrátili do hotelu, ale ani tam jsme nevynechali večerní zábavu na pokojích a spoustu smíchu až do večerky.
Ráno jsme se po vydatné snídani opět vydali na cestu. Svezli jsme se metrem i pražskou tramvají, kterou jsme nejprve chybně identifikovali jako „šalinu“. Spatřili jsme Letohrádek královny Anny a za svitu hřejivého sluníčka rozsáhlý park a následovně páva, kterého naše skvělá učitelka zeměpisu nazvala Alfred. Svou krásou nás okouzlil i Pražský hrad, kde někteří z nás tiše doufali, že spatří pana prezidenta. Prozkoumali jsme katedrálu svatého Víta, baziliku sv. Jiří i Zlatou uličku.
Pak jsme zašli napsat své vzkazy na Lennonovu zeď a poté jsme u Sovových mlýnů pozorovali lodě proplouvající pod věhlasným Karlovým mostem. Poté jsme se ruku v ruce proplétali po Královské cestě mezi davy turistů. Každý zde utratil zbylé peníze a s batohy i hlavami plnými vzpomínek jsme vyrazili zpět na Florenc.
Jistě měli mnozí z nás nutkání se vrátit a zůstat v Praze vzhledem k tomu, že nás provázelo počasí jako ze snu. Pozorovat tolik různých lidí a slyšet tolik různých jazyků kolem, to je zkrátka okouzlující. Nohy jsme sice po těchto dvou dnech moc necítili, ale doma mnozí z nás nebyli schopni ani na chvíli umlknout kvůli tolika nově prožitým chvílím. A nejde jen o samotný výlet a pohled na honosné památky stověžaté Prahy. Jde i o to, jak jsme se v půlce studia na osmiletém gymnáziu byli schopni sblížit a jakým nezapomenutelným jsme si konec školního roku udělali.
Snezhana Nabokova, GPOA Znojmo, G4.A
