"Sociální pracovník by měl mít svou práci rád a vidět v ní smysl", říká Robert Knebl. Uvádíme zde celý rozhovor s oceněným, který maturoval u nás v oboru Výchovná a humanitární činnost v roce 1998.
PhDr. Jan Navrátil
(Celý rozhovor je převzat z publikace Listy sociální práce. Informační a odborný časopis (nejen) pro sociální pracovníky, č. 21, březen 2020)
Proč jste si zvolil práci sociálního pracovníka? Je to přeci jen pomáhající profese, která je vnímána společností jako ženská. Proč jsem si zvolil tuto profesi? Kratší verzi, nebo delší verzi? Ta stručnější verze vychází ze tří pro mě zásadních faktů. 1. Vidím v tom smysl. 2. Baví mě to. 3. Naplňuje mě to. Ta delší verze je, že pomoc druhým lidem vnímám jako své životní poslání. Cesta k profesi byla v podstatě nasměrována už v dětství. Od malička jsem intuitivně pomáhal lidem, především díky osobní zkušenosti a kontaktům z ulice. Další rozhodnutí bylo přihlásit se na školu s pomáhajícím oborem. Patřím k těm, kteří by se mohli zařadit do kolonky „dítě ulice“. A to byla dozajista škola života. A tehdy jsem si uvědomil, že bych rád pomáhal jiným, aby nemuseli zažívat to, co já. Nebo aby si uvědomili, že jsou různé možnosti pomoci, o kterých jsem například já v dětství nevěděl. Už od dětství pro mne také bylo nepřijatelné, když vítězilo zlo či nespravedlnost, a vždy jsem se snažil být na straně těch, kteří potřebovali pomoc (slabší, ublížení, kteří se nemohou či neumějí bránit). Od toho se možná odvíjelo vše další. Na ulici a v blízkém okolí, kde jsem bydlel jako dítě, žilo mnoho mých vrstevníků, kteří měli své problémy (krádeže, drogy, agresivita) a z nichž mnozí dříve nebo později skončili ve vězení, ve výchovných ústavech, v terapeutických komunitách, jako uživatelé K-center a bohužel někdy i velmi brzy skončili se svým životem. Proto jsem se rozhodl být užitečný a smysl či poslání jsem uviděl v tom, že budu pomáhat lidem, aby byl svět pro každého lepším místem. Velmi mě oslovilo studium, na již zmíněné Střední pedagogické škole ve Znojmě, obor vychovatel a humanitární pracovník, a pak jsem byl rád, že jsem získával praxi již ve studentských letech jako dobrovolník či jako peer aktivista – preventivní pracovník na školách pro své vrstevníky. Práce s lidmi mě naplňovala čím dál více a začal jsem sám dobrovolně jezdit na různá setkání skautů, ale i profesní kurzy, až jsem se nakonec rozhodl i dostudovat VŠ a zakotvit buď v sociálních službách, či v pomáhající profesi ideálně v oblasti školství, konkrétně dětí a mládeže. Při zaměstnání jsem pak dostudoval bakalářské a později i magisterské studium oboru sociální pedagogiky. Jsem tedy rád, že mohu naplňovat své životní poslání: „Žij svůj sen“ – pomáhat lidem aplikovat principy úspěchu do jejich života, aby se dostali z místa, kde jsou, tam, kde být chtějí. A že je profese sociálního pracovníka vnímána jako ženská? Mně vlastně vždy bylo příjemné být a spolupracovat s kolektivem žen, takže jsem si na tuto skutečnost zvykl (úsměv).
Jaký by podle vás měl být sociální pracovník? Jaké jsou jeho klíčové vlastnosti? Co je v našem oboru alchymie úspěchu a štěstí? (směje se) Teď asi odpovím ze široka a bude to znít nejspíš jako klišé či obecná moudra, ale takovou zkušenost mám já. Základem je dle mého mít rád svou práci a vidět v ní smysl. Vědět, co dělám, proč to dělám a kam směřuji. Pak dle mého člověk sám najde cestu. Rozhodnout se pracovat s cílovou skupinou, která mi bude profesně sedět. Vzdělávat se nejen v oboru, ale i v osobním rozvoji. Umět naslouchat klientům i kolegům. Umět vidět možnosti, potřeby a potenciál u klientů, se kterými spolupracujete. Být ochoten se učit od nejlepších. Být vytrvalý. Zaměřit se na rozvoj svých znalostí, dovedností a schopností. Pracovat se svými silnými stránkami a slabé stránky umět eliminovat či je vyřešit. Zároveň si dovolit být nedokonalý a chybovat, avšak neustále se zlepšovat. Já tolik věcí neumím, neznám, nedovedu, ale to přece neznamená, že se to nemohu naučit. Důležité je soustředit se na vytvoření úspěšného týmu, který bude mít výsledky, dodržovat principy, které fungují, a zároveň se nebát riskovat a zkoušet nové metody. A hlavně se nezbláznit a nevzdávat to, když se nedaří. Ideálně být vnitřně spokojený, jak já říkám „vyzenovaný“ (pro mě to znamená být ve vnitřním klidu a vyzrálý), a nemít více problémů než klient sám (usmívá se), to byl samozřejmě vtip. Také nebrat si věci osobně, nevytvářet si scénáře, domněnky a své soudy o klientovi. Pokud se ale zmíníme o klíčových vlastnostech, tak samozřejmě záleží také na tom, s jakou cílovou skupinou sociální pracovník pracuje, zdali je cílovou skupinou umírající, nebo třeba drogově závislý. Všechny tyto skutečnosti hrají podstatnou roli v tom, jaké klíčové vlastnosti by pracovník měl mít. V univerzálním pojetí vnímám jako důležité, aby byl pracovník v sociálních službách lidský, autentický, empatický, uměl v určitém směru udržet profesionální hranice a dovést klienty k efektivnímu řešení jejich nepříznivé životní situace, pokud je to ovšem reálné a možné. Jeho výsadou by měly být dozajista komunikační dovednosti. Pokud má v sobě pracovník týmového ducha a není sólista, tak je to v některých službách dobrý základ, jelikož spolupráce v naší sféře je významnou záležitostí. A málem bych zapomněl na emoční stabilitu. Umět pracovat se svými emocemi, reakcemi na různé situace a události, které přijdou, to je velkou výhodou, ať už v krizových situacích, nebo v obecné rovině. Schopnost naslouchat a také se neustále rozvíjet a mít schopnost sebereflexe (umět si dát sám sobě zpětnou vazbu, co jsem s klientem nebo v týmu mohl udělat lépe či jinak), a ideálně, když je to doprovázené smyslem pro humor. Ten umí odlehčit tolika zátěžím! Každý úsměv a lehkost bytí je k nezaplacení.
Proč si myslíte, že je profese sociálního pracovníka v ČR na rozdíl od zahraničí nedoceněná? Tuto otázku si kladu velmi často. Nemohu nějak přijmout, že jsou pomáhající profese u nás ve společnosti tolik nedoceněné. Ať už z finančního hlediska, či společenské prestiže. V některých jiných evropských státech mají pracovníci několikanásobně vyšší platy, větší prestiž i hodnotu. A proč ne u nás? Nevím. Možná proto, že se lidé bojí říct svůj názor či rezignovali na změnu. Bojí se cokoliv říct, aby to pro ně nemělo nějaký dopad? Protože vrcholový management či politické zastoupení tomuto oboru nevěnují dostatečnou pozornost v oblasti personálního ohodnocení. Protože se tady až hasí, místo toho, aby se preventivně vyřešila dlouhodobá otázka fluktuace pracovníků, kompetentnost pracovníků, vzdělanost a větší výběr uchazečů o sociální práci. Příkladem je finanční dotace. Ty jsou bohužel velmi často nejasné do poslední chvíle začínajícího roku nebo je jich nedostatek na další období fungování. Proč se neřeší financování na více než 1 rok? Proč to není například na 3–5 let? Podobný systém financování byl například i z Evropských strukturálních fondů. Do teď je nejednotnost krajů v různých oblastech vůči sociálním službám, nehledě na fakt, že se neshodnou kolikrát ani kraje s MPSV. To je zkrátka zoufalá situace. A v těchto podmínkách není ani prostor na rozvoj personální politiky, nejen finančního odměňování. Na některých pozicích se mění lidé po roce či do dvou let. Zaměstnanec ještě ani pořádně nepochopí systém a už je tam někdo jiný. Jestliže se toto děje na úrovni nejvyšší, tak se není čemu divit, že jsme v celoevropském srovnání zemí, která sice poskytuje kvalitní služby, ale finanční ohodnocení pracovníků je až na místech zadních. V každé neziskové organizaci by měla být osoba, která je kompetentní řešit personální odměňování, ale bohužel je to oblast, která je dle mého podceňována již roky. Místo ocenění vnímám v lidech nejistotu, strach, nejasnost v poskytování služby, ale to souvisí i s přijetím kvalitních uchazečů a růstem oboru. Když se přijme osoba, která nesplňuje požadavky, tak jde samozřejmě kvalita práce dolů. A pokud nepřijmeme toho člověka vůbec, tak nemáme pracovníky, kteří by naplňovali požadované indikátory. Začarovaný kruh. Řada chytrých hlav si přehazuje danou záležitost jako horký brambor, ale nikdo vlastně nechce být za celou situaci zodpovědný. Nebo už na to nemá ani sílu. Na vyhořelých manažerech v neziskovkách, kteří už na změnu rezignovali, můžete vidět, že se reálně nic nemění. Je to smutný obrázek celé situace v ČR. Upřímně, toto není nastavení, které je pro sociální služby v naší republice zdravé, kde je každý druhý zaneprázdněn či dokonce už rezignoval na nějaké změny a kroky ve prospěch lidí. Lidé hledají jednoduché a dobře ohodnocené řešení. Proč dělat za 20 000 Kč na celý úvazek, když mohu dělat za 45 000 Kč za 0,7 úvazku, a ještě budu mít 13. plat a spoustu dalších benefitů, o kterých se nám ani nesní? A to nemusí jezdit daleko. Stačí k sousedům do Rakouska či Německa. Jelikož bydlíme kousek od hranic (cca 15 km), tak řada mých přátel jezdí pracovat do Rakouska za 2–3násobek platu a menší úvazek či klidnější práci. Vyplatí se jim to. Přijde mi až úsměvné, že se v České republice stává realitou situace, že čím více člověk ví, tak tím více se mu naloží práce. Vtipem zůstává, že od něho očekáváme více a vyžadujeme od něho více, najednou se objeví jako spasitel. Odměna? Zpravidla žádná. A pak se to v řadě firem pojmenovává jako profesní rozvoj zaměstnance. To jsem viděl v různých službách a v různých nestátních neziskových organizacích, ale odpovídající finanční ohodnocení či jiné benefity, těm tolik pozornost věnována není.
Je něco, co byste chtěl ve své práci zlepšit? Rozhodně ano. Tuto otázku si pokládám každý den po službě. Jak jsem zmínil výše, tak financování služeb. Ideálně mít financování na 3–5 let, ale to je spíše záležitost politická a věc vrcholového managementu. Mít lepší, vhodnější a důstojnější prostory pro poskytování práce, ovšem toto přání je opět o rozhodnutí jiných osob a o financování. Realizovat investiční projekty v praxi je, jak vědí mnozí z nás, pěkný oříšek. A pokud se budu držet toho, co bych chtěl změnit já? Chtěl bych v práci vše zjednodušovat a vyhnout se administrativní zátěži a byrokratickým záležitostem, které pracovníky jen demotivují a okrádají je o smysl jejich práce. Tento rok se chci více věnovat jak svému týmu, tak i vzdělávání, rozvojovým auditům či metodickému vedení v různých službách v ČR, kde mě budou potřebovat. Předávat více know-how. Jestliže je totiž člověk v pomáhající profesi úspěšný a fungují mu pravidla či principy, které přinášejí výsledky, tak je ideální, když své zkušenosti předává dál.
A naopak, co se vám za vaši více než 18letou praxi povedlo? Zůstat v oboru. Být jedním z těch „služebních dinosaurů“ na poli nízkoprahových služeb je pro mě vlastně malé vítězství. Proměnit svůj život z „dítěte ulice“ na osobnost, která se dostane na vrchol v oboru a pomáhá lidem. Jak už jsem zmínil v předešlé otázce, já se stále držím stejných pravidel, která fungují, a když se řídíte něčím, co funguje, tak je dobré u toho vydržet a samozřejmě se dále obohacovat vzděláváním a zkušenostmi lidí, se kterými si můžete navzájem pomáhat. Mám zkušenost, že každý může dospět k podobným výsledkům. Stačí se rozhodnout, co vlastně chce, věřit, že je to možné, a postupovat podle řady pravidel, jelikož základy jsou pro všechny lidi a všechny profese stejné. Ale to by bylo možná na knihu. Pokud chcete slyšet konkrétní výstupy, výsledky a projekty, tak se možná budu opakovat, ale jsem rád, že jsem rozjížděl jako jeden z prvních streetworkerů ve Znojmě K-centrum, jsem rád, že jsem rozjel či zakládal i jiné terénní formy, projekt maringotka, že lektoruji, metodicky vzdělávám, že příběhy klientů, se kterými jsem spolupracoval, mi dávají zpětnou vazbou, že kontakt se mnou klientům dal smysl. Za těch 18 let za mnou přišly desítky lidí, kteří děkovali za podporu a pomoc. Někdo je mi vděčný, že díky spolupráci s mojí osobou našel životní směr, a jiní zase za to, že nespáchali sebevraždu. Pokud vám přijdou říct, že kontakt či rozhovor se mnou jim pomohl postavit se na nohy a žít život jinak, tak je to vítězství všech.
Je nějaký příběh klienta, který vám utkvěl v paměti? Každý člověk je důležitý a každý člověk vnímá svou situaci ze svého úhlu pohledu, proto bych nerad zmínil jeden příběh a pak si řekl, proč jsem nesdělil raději jiný. Proto odpovím zase jen otázkou: Jen jeden příběh? Jsou už jich desítky, za těch pár let vlastně stovky. Většinou na tyto lidi vzpomínám anonymně a vyprávím jejich příběhy jako příklady dobré praxe při vzdělávání, pokud se to tématem prolíná. Když lektoruji o drogách, tak samozřejmě vytahuji příběhy klientů z tohoto prostředí, když hovořím o poruchách příjmu potravy, tak zase zmiňuji tyto, a když v poslední době hovoříme o kyberšikaně a filmu V síti, který šel aktuálně do kin, tak zmiňuji konkrétní úspěšné příběhy dívek, které jsme zastavili před sexuálními predátory atd. Logicky veřejnost nejvíce chytnou za srdce takové příběhy, kdy jsem zachraňoval život v pravém slova smyslu, a ano, i takové se staly. V tom jiném rozměru jsou to příběhy lidí, se kterými se při spolupráci vytvořila silná důvěra a díky společnému úsilí u nich došlo k proměně. V rámci služby, ve které teď pracuji, jsem vděčný za širokou a rozmanitou klientelu, kterou umíme zaujmout jak ve virtuálním prostoru, tak na ulici či přímo v nízkoprahovém klubu. Je příjemné vidět konkrétní spolupráci s různorodou cílovou skupinou s věkovým rozpětím od 11 do 26 let, ale i rozdílností v potřebách a nepříznivých životních situacích, ve kterých se nacházejí. Proto se tu mísí lidé od jedničkářů, „průšvihářů“ přes vysokoškoláky, středoškoláky až po klienty, kteří mají základní vzdělání a pohybují se či žijí „na ulici“, nebo těhotné matky, různé etnické menšiny, je tu i rozmanitost témat (drogy, poruchy příjmu potravy, kyberšikana, vztahy, rodina, škola a mnohé další). Mluvíme zde o 200 lidech ročně, kteří potřebují podporu a pomoc naší sociální služby. Když začnu mluvit o jednom, vybaví se mi hned další a další a další. Zkrátka, každý krok klienta ke změně, který vám přijde poděkovat, že se jeho životní situace změnila, nebo si chce povídat dále o svých potřebách, chce žít lepší život a je ochoten pro to i společně s pracovníkem něco udělat, je pro mě příkladem dobré praxe. Věřím, že řada kolegů v oboru pomohla stovkám lidí s jejich individuálními plány či přáními, ale pro mě jsou všechny cenné a jedinečné.
Byl jste u zrodu několika služeb. Která je pro vás, řekněme, ta nejvíce srdcová? Jaké nejtěžší překážky bylo nutné překonat? Srdcovou záležitostí je pro mě vždy ta, ve které aktuálně působím. Já totiž když něco rozjíždím nebo jsem u zrodu něčeho a pak z té služby odejdu, tak nemám potřebu si k ní vytvářet nějakou silnou vazbu. Nevnímám to jako „svoje dítě“, jak se tak říká. Vnímám to, že jsem zde udělal kus dobré práce s týmem a pak je čas jít dál. Čas na změnu a věnování se na 100 % jinému projektu, ve kterém právě jsem. Ovšem musím přiznat, že rád vzpomínám na éru v NZDM Nadosah v Bystřici nad Pernštejnem spadající pod Oblastní charitu Žďár nad Sázavou, ale to úplně z jiného důvodu než profesního. Díky rozhodnutí jít pracovat mimo své rodné město Znojmo na Vysočinu jsem měl možnost poznat svoji současnou přítelkyni, která do teď pracuje ve stejné organizaci jako personalistka. To znamená, že mi obor přinesl do života spřízněnou duši a pro mne životní partnerku. A překážky, které jsem musel překonat? Každá služba s sebou nesla nutnost překonání určitých překážek. U své profesně první služby (K-centrum ve Znojmě), kterou jsme společně s týmem (tehdejším vedoucím Bc. Janem Syrovým a kolegyní Dagmar Škardovou, DiS.) zakládali a rozjížděli na zelené louce, jsem byl tehdy na začátku profesní kariéry, takže jsem se učil základům sociální práce, o které jsem neměl ani zdání. A nové věci vždy vyžadují velké úsilí a energii. A udělal jsem spoustu věcí, které bych teď udělal jinak. V NZDM v Bystřici nad Pernštejnem, které jsem s týmem rozjížděl už jako vedoucí a zároveň streetworker terénní formu, jsme zase museli čelit úplně jiným záležitostem, např. konfliktům se sousedy, s klienty, znovuzrození nízkoprahového klubu, nastavení nových funkčních vztahů s pomáhajícími sítěmi a sociálním odborem města včetně starosty. Rozjížděli jsme zde i projekt s klienty ohledně zřízení nového skateparku a nastavili dobrou komunikaci s městem, což se například 12 let předtím nepodařilo. Výsledkem byl fungující skatepark. Také jsme se zde s klienty zapojili do natáčení prvního historického dokumentárního filmu o nízkoprahových službách „Čekárna na dospělost“. Když jsem pak například přešel zpět do svého rodného města, do znojemského „nízkopraháče“, rozjížděli jsme streetwork v podobě pěšího i maringotkového terénu – to by ovšem vydalo na brožurku, ne na krátkou odpověď.
Zasahuje vám vaše profese do soukromého života? Pokud ano, jak oddělujete profesní život od toho soukromého? Čím jsem starší, tím více se snažím, aby profese do mého soukromého života zasahovala, pokud možno, co nejméně. A pokud se z nějakého pádného důvodu tyto dvě oblasti prolínají, tak jen v situacích, které se k tomu nabízejí a jsou přínosné pro všechny zúčastněné strany.
Co vás ve vaší práci povzbuzuje, z čeho čerpáte energii? Povzbuzuje mě nenucená upřímná zpětná vazba od klientů či kolegů, kteří mi sdělí, že jim setkání se mnou v jejich životě významně pomohlo. Povzbudí mě, když se díky naší spolupráci zlepší kvalita jejich života, ať už z profesního, či osobního života. Povzbuzuje mě v práci, když se podaří zrealizovat projekt, který má smysl a hodnotu, dále dobrá nálada týmu a jejich profesní růst. A z čeho čerpám energii? Sám ze sebe a z aktivit, které mi dodávají vnitřní sílu. A samozřejmě mě nabíjí i setkání s nejbližšími (přítelkyně, synové) či přáteli, které jsou pro mě v životě nejdůležitější. Z aktivit bych zmínil např. neustálé ponoření do osobního rozvoje, do četby knih, sledování motivačních filmů, účast na seminářích zaměřených na osobní růst, rád chodím do sauny, do přírody, poslouchám hudbu, sportuji a učím se novým přístupům v oboru i v životě, jak být šťastnější, spokojenější, úspěšnější. Když si vzpomenu na to, kde čerpám energii, tak se mi často vybaví záležitosti, ze kterých mají ostatní paradoxně strach. Já to mám nastavené v hlavě tak, že události či situace, které do mého života přicházejí, vnímám jako příležitosti, výzvy, a pak se mi snadněji žije, než když se zaměřím na to, že je to „problém“, jak to vnímá většina lidí. A naopak u věcí, které fungují, tak ty vnímám jako dary, požehnání a znamení. Umím si zkrátka nastavit mysl „jinak“ než řada lidí. Energii čerpám, když vystupuji ze své komfortní zóny. Bylo to např. dobrodružství v podobě závodu v autostopování (2x jsem se kvalifikoval na MČR v autostopu, které se jelo po Evropě), dále jsem absolvoval firewalking, chození po střepech, tandemový seskok ze 4000 metrů apod. Výčet toho, z čeho čerpám energii, je opravdu dlouhý, ale v podstatě jsou to i malé každodenní rituály, které souvisejí s péčí o sebe či své tělo (např. ranní studená sprcha, voda s citrónem a mátou, zelený čaj přes den), pravidelné návštěvy v čajovně, sdílení času s přítelkyní atd. Pomáhá mi řada záležitostí.
Co pro vás znamená ocenění nejlepší sociální pracovník? V první řadě si myslím, že si toto ocenění zaslouží desítky lidí v ČR, takže bych chtěl vybídnout kolegyně a kolegy v oboru, ať nominují v příštím roce opravdu někoho, kdo si to zcela určitě zaslouží, a že jich kolem sebe máme! A co to znamená pro mne? Cítím vděčnost za nominaci i samotné ocenění. Do poslední chvíle jsem vůbec netušil, jak to celé dopadne, a až v Praze, když herečka Hana Maciuchová zmínila mé jméno při vyhlašování, mi došlo, že jsem vítězem. Myslím si ale, že za individuálním oceněním je vždy vidět i práce spolupracujících lidí, jak týmu, vedení, tak organizací. Určitě je fajn, že existují nějaké ceny v rámci oboru sociálních služeb či sociální práce, protože uznání je jedna z věcí, které si zasluhuje většina lidí v našem oboru. Já už něco podobného zažil přesně před 10 lety, kdy jsem zvítězil v roce 2009 v kategorii „Osobnost roku“ v nízkoprahových sociálních službách a získal výroční cenu Časovaná bota od České asociace streetwork a s týmem čestné uznání – byli jsme v TOP 3 v kategorii Tým roku. Už tehdy to pro mě znamenalo velkou poctu. A to především z toho důvodu, že hlasovali lidé v oboru a pak definitivně rozhodovala odborná hodnotící komise. Samozřejmě jsem pociťoval obrovskou radost z úspěchu. Při této příležitosti je potřeba říct, že jsem měl kolem sebe i v rámci své profese skvělé a profesionální kolegyně a kolegy, s nimiž jsem mohl realizovat projekty, které mají smysl a hodnotu. Řada úspěchů v pomáhajících profesích zpravidla souvisí s tím, s jakým týmem spolupracujete. Chci jim všem bez rozdílu poděkovat za spolupráci, protože je to i zásluha lidí, kteří se podíleli na mém úspěchu, a právě jim patří velké Děkuji.
Robert Knebl
- Je mu 41 let, má 2 děti, přes 18 let pracuje v pomáhajících profesích
- Absolvent Střední pedagogické školy a Gymnázia ve Znojmě, obor výchovná a humanitární činnost
- Na FHS UTB Zlín – IMS Brno vystudoval magisterský obor sociální pedagogika
- Spoluzakladatel K-centra a jeden z prvních streetworkerů ve Znojmě
- V brněnské charitní diecézi pracuje jako sociální pracovník 13 let
- V roce 2009 získal individuální ocenění výroční ceny ČASOVANÁ BOTA „Osobnost roku“ v nízkoprahových službách, kterou uděluje Česká asociace streetwork – 1. místo
- V roce 2018 i 2019 semifinalista ocenění GRATIAS „Buďme profi“, kterou zastřešuje Ministerstvo práce a sociálních věcí - V roce 2019 individuální ocenění Národní cena „Pečovatel(ka) roku – kategorie Sociální pracovník“ od Asociace poskytovatelů sociálních služeb ČR a Diakonie Českobratrské církve evangelické – 1. místo
- Týmové úspěchy, kterých byl součástí: v roce 2009 a 2012 čestné uznání (TOP 3) v kategorii „Tým roku“ v rámci ceny ČASOVANÁ BOTA a v roce 2009 i v kategorii „Skokan roku“ od České asociace streetwork