Tak zdravím naposledy!
Poslední dny utekly neskutečně rychle a já i zbytek naší výpravy už sedíme v autě, které nás veze na letiště.
Poslední týden ve školce byl upřímně neskutečně těžký, každý den jsem si uvědomovala, že tohle je poslední pondělí, poslední úterý a když přišel poslední pátek, tak jsem jen vešla do školky a měla jsem slzy na krajíčku. Nejhorší bylo, že mi to mé spolupracovnice neustále říkaly a stejně tak se blížil čas, kdy budu muset odejít (musely jsme odcházet dříve, protože jsme měli certifikaci na ADC College). Přiznám se, že jsem brečela, a ne jednou. Poprvé, když začal circle time a uprostřed se najednou všichni zastavili, hlavní učitelka vzala dvě děti a odvedla je na chodbu, s tím že se za chvíli vrátily s dárkovou taškou a přáníčkem polepeným obrázky od dětí, což jsem absolutně nečekala a začala jsem okamžitě brečet s tím. Všechny děti mě běžely obejmout a tak jsme tam byli jako taková hromádka štěstí-neštěstí.
To byl první moment, kdy jsem věděla, že snad nezvládnu odejít. Bohužel jsem však musela, takže když se na hodinách objevil čas půl druhé, se slzami jsem předala dárečky dětem, učitelkám i manažerkám, dostala spoustu objetí a polibků a musela jsem spěchat na certifikaci.
Jako neskutečný úspěch beru to, že mi hlavní manažerka (která byla i mou supervisorkou) nesčetněkrát opakovala, že se musím vrátit a že ať se bude dít cokoliv tak u nich budu mít vždy zajištěnou prací (o které skutečné uvažuji), což je neskutečná ironie, protože já jsem sem přijela s tím, že vlastně ani děti nemám ráda. Co vám budu povídat, zamilovala jsem se tady do nich natolik, že jsem si některé (všechny) chtěla vzít domů.
Poslední týdny se nám už nechtělo nikam honit a procpávat se řadami lidí a tak jsme většinu času seděli na pikniku v parcích nebo chodily za mojí spolupracovnicí do Starbucksu. Dle nás je to nejlepší způsob, jak jsme mohly poslední týdny prožít, protože jsme si na život tady už zvykly a už nám vlastně ani nic nepřipadalo nijak výjimečné.
Naší host mamče připadalo týden od týdne vtipnější, jak se chceme s tím vším, co máme, vrátit domů (no a nám taky). Já u sebe měla třicet knížek a Lenka sedm funko pop figurek (kdo neví, tak jsou to sběratelské figurky asi o velikosti velkého hrnku, takže taky sranda), které jí zabraly polovinu kufru, a já si knihami zacpala všechna příruční zavazadla, takže jsme se smály jak my, tak naše host máma.
Co víc bych mohla napsat? Jedině, že to byl neopakovatelný zážitek a neskutečná zkušenost (ať už životní, nebo pracovní) a určitě to není naposledy, co jsem byla v Londýně, ať už na výletě, nebo delším pobytu.
Loučím se a brzy na viděnou!
Aneta Štursová
