Když se ohlédnu asi měsíc zpět a s nepatrným odstupem ohodnotím expedici Po stopách železné opony, kterou jsme podnikli v rámci programu DOfE, musím říct, že i přestože nejsem úplně typ do přírody, byl to jeden z nejlepších zážitků v mém životě. Expedici jsme absolvovali pouze ve 4 (dalšími dobrodruhy byli Tomáš Svoboda, Karolína Komárková a Hanka Bálková).
Začátky našich jmen jsme také expedici pojmenovali (AnToHaKa), přestože oficiální název je Po stopách železné opony, což bylo naším hlavním cílem. Obavy z nepříznivého počasí byly nakonec zbytečné. Vyrazit na 3 dny do přírody na dobrodružnou expedici, a ještě k tomu v říjnu by leckoho odradilo. My měli ale obrovské štěstí, protože nám počasí dopřálo ještě zbytek posledních teplých dnů.
Naše první ráno nebylo nejveselejší, protože bylo 7:00 a říjnový chlad nám zalézal snad až pod kůži. Ale couvnout už nešlo. Vyrazili jsme národním parkem proti proudu řeky Dyje směrem k Sealsfieldovu kameni a začali si užívat všechny ty smyslové vjemy, které nám příroda poskytla – ranní zpěv ptáků, šum lesa a slabý svit slunce, které teprve vylézalo nad obzor. Pak nás čekala první zkouška, čímž byly rozbité popruhy stanu, a tak jsme už nemohli stan nést s takovou lehkostí, jako před tím. Hned poté následoval výstup k Sealsfieldovu kameni a náš první výhled na meandrující řeku Dyji pokrytou ranním oparem mlhy.
Po krátké přestávce a spoustě fotek jsme se vydali z kopce dolů směrem k viniční trati Šobes. Překonali jsme další problémy s popruhy stanu, přelezli spadlý strom přes cestu a krátce jsme se zastavili u šobeské lávky. Kvůli říjnovému počasí jsme ani nezkoušeli svlažit nohy v řece a jen jsme se nechali zahřívat slunečními paprsky. Nabírali jsme síly na kopec, který se před námi rozkládal a vypadal, jako by neměl konce. A taky že skoro neměl. Po půlhodinovém výstupu jsme se vysíleně svalili do trávy a mysleli si, že už se nikdy nezvedneme. A to jsme byli teprve v půlce naší denní trasy.
Našim dalším cílem byla zřícenina Nový Hrádek u Lukova. Štěstí nám ale nepřálo a zřícenina byla zrovna ten den zavřená. Zklamaně jsme se tedy vydali dál, naštěstí už do našeho ten den posledního cíle, do vesničky Čížova, kde jsme chtěli přespat v campu. Po pár nezdarech se nám konečně podařilo postavit stan a zprovoznit vařič, takže jsme si uvařili vynikající večeři v podobě fazolí a těstovin. Úplně vysílení jsme brzo usnuli, a tak jsme mohli nabrat síly na další den.Když jsme vstávali, bylo kouzelné ráno, slunce teprve vyšlo, stébla trávy byla obtěžkaná rosou a nám se ani nechtělo opouštět vyhřáté spacáky. Ale jinak to nešlo. Museli jsme dál. Sbalili jsme stan a vyrazili na náš první ranní cíl – Hardeggskou vyhlídku. Zanedlouho už se před námi opravdu rozprostíral výhled na rakouskou vesničku Hardegg, my udělali pár fotek a pokračovali dál. Naším dalším velkým cílem bylo dostat se kolem Ledových slují do Vranova nad Dyjí. Po cestě nás čekalo veliké ne moc příjemné překvapení v podobě zúžení cesty na římsu podél skal a následné slaňování z kopce. Asi by to nebyl takový problém bez krosny na zádech, ale my se při sestupu hodně zapotili. Naší největší odměnou byla zastávka ve Vranově, oběd a příprava na výstup serpentýnami po silnici. To bylo docela adrenalinové, protože kolem nás jezdila auta. Pokračovali jsme dál podél silnice až k vesnici Šumná a dále ke zřícenině hradu Šimperk. Uprostřed ní jsme postavili stan a připravili se na další přenocování. Na děsivějším místě jsem nikdy nespala. Pocit, že místo se v noci může proměnit v sídlo nadpřirozených bytostí (jak tomu bývá v pohádkách) nás prováděl celou noc. Ráno už bylo veselejší a nás čekala poslední etapa naší expedice, a to cesta domů. Procházeli jsme ještě pár vesnicemi, než jsme si v Citonicích užili poslední zbytky civilizace, než nás opět pohltil národní park. Z tohoto posledního úseku se stala nejtišší a nejnaštvanější část naší výpravy kvůli únavě a vysílení. Ale o to větší byla naše úleva a nadšení, když jsme opět stanuli na místě, kde jsme začínali, u Obří hlavy. Tam naše cesta končila.
Po 3 dnech prožitých v přírodě jsme se nemohli dočkat na teplou vanu nebo třeba takový luxus, jako topení. Noci ve spacáku nás naučily, že obecně známý tip, jak udržet teplo, pouze když na sobě máte málo oblečení, zaručeně neplatí.
Anna Ondrušová