Naše škola se zapojila do projektu financovaného EU, který jí umožnil získat nové knihy do žákovské knihovny. A tak teď v hodinách literatury máme čtenářské dílny, ve kterých čteme knihy a pracujeme s texty, které nám vybrali vyučující. Seznámili jsme se tak i se zajímavou knihou Lidmily Kábrtové Koho vypijou lišky. Zaujme nejen svým názvem, ale i kompozicí. Autorka vytvořila desítky povídek, které dohromady dávají příběh dívky El. Každá z povídek obsahuje právě padesát slov – ani míň, ani víc. Zkusili jsme si takové povídečky napsat i my a není to vůbec jednoduché. Některé z nich si můžete přečíst a můžete si napsat svoje short Stories.
Temná chodba. Já a další tři lidé čekáme na „popravu“. Ve vzduchu se mísí pach potu, slz a strachu. Najednou slyším vrznutí dveří a lakonické zvolání: „Kubala!“ Otřu si čelo a sunu se do místnosti. Jako každý si musím vytáhnout číslo. Vytáhl jsem trojku. To nejhorší možné číslo. Zasranou Mezopotámii. ( Lukáš Kubala, G4.B )
Ráno je chladné. Klopýtám mezi pospíchajícími chodci a sama pospíchám po bílých pruzích na druhý břeh silnice. Zpocená, s jazykem na vestě dobíhám do školy pozdě. Zvoní … Zvoní budík! Sen? Sen předpovědí reality? Záleží na tom, jestli budík zazvonil v šest, nebo až v šest čtyřicet pět, a jestli vstanu. ( Ivana Klimešová P4.A )
Nasedla do osobního vlaku a bylo jí naprosto jedno, kam má namířeno. Musela utéct. Stávalo se často, že ji vytočili, ale nikdy jí nervy neruply takovým způsobem. Ujížděla pryč. Ale před čím? Sama před sebou, nebo před tím, co udělala? Zavřela oči. Viděla je. Křičeli … A najednou ticho. Byla zločinec. ( Andrea Večeřová, G4.B )
Každý týden muž dává své ženě květiny. Nikdo neví, proč se pro ně vydává. Je odpoledne. V květinářství mají otevřeno, když se muž vrací z práce. Dneska měl těžký den. „Tak které dnes?“ ptá se slečna za pultem. Lilie. Je doma. Jde do ložnice, ale jeho žena tam není sama. ( Eva Červinková, P4.A )
Věra Jílková, G4.B