Kája Komárková, Adéla Bajková a Adam Štraus

O studentech gymnázia si mnozí myslí, že se musí věnovat pouze studiu. Není tomu tak. Jak lze spojit školu a náročnější koníček, si povídali studenti ze třídy G5.A. Na otázky svých spolužáků odpovídal výrazný ADAM ŠTRAUS, nenápadná KÁJA KOMÁRKOVÁ, která občas trefně doplnila odpověď, všechno takticky až diplomaticky objasňuje ADÉLA BAJKOVÁ. Všichni tři hrají v cimbálové muzice Veltlínek, Kája na zobcovou flétnu, (na obrázku vlevo) Adéla (uprostřed) na cimbál a Adam na basu. Samozřejmě také zpívají a tančí. Prosím, představte sebe i Veltlínek:
Hrajeme spolu sedmým rokem. Začali jsme ve 4. třídě, kdy jsme ještě byli na Mládežce (ZŠ ulice Mládeže), jen Kája se k nám připojila o tři roky později. Veltlínek patří pod znojemský folklórní soubor Dyjavánek. Finančně nás zabezpečují, jejich vedoucí se starají i o nás. Je nás v kapele dvanáct, máme obsazení: dvakrát cimbál, viola, čtvery housle, klarinet, zobcová flétna, dvakrát basa. A primáš. V tomto stabilním složení hrajeme, zpíváme a tančíme čtyři roky. Z naší školy je ještě houslistka Peťa Veselá (třída G6.A), na klarinet hraje Šárka Žilincová (G3.A). Ze stejné třídy je Vašek Bajko, nejmladším z celé naší muziky je Franta Jíša z G1.A, oba kluci hrají na housle.
Jak často zkoušíte?
Jednou týdně dvě hodiny, pak máme ještě individuální výuku, to platí hlavně pro houslisty. Na basu a cimbál nás učí učitelé, kteří dojíždějí jednou týdně z Brna. Pak musíme ještě cvičit samostatně doma.
Co hrajete, jaký máte repertoár? Jenom lidovky? Zásadně jen lidové písně. Nejčastěji moravské a slovenské, ale oblíbené jsou také různé české polky a valčíky, na které se dá tančit. Vlastně máme jednu nelidovou, Čardáš od Montiho.
Umíte noty, nebo hrajete jen tak podle sluchu?
Adéla: Hraju 12 let na klavír, noty umím a umím podle nich hrát. Pro ostatní připravuju kartičky s akordy, ve kterých se rychleji zorientují než v notách.
Adam: Noty moc neumím, věřím v pocitovou hru na nástroj.
Kája: Já noty umím, ale stejně hraju podle sluchu. Píseň si poslechnu, většinou nám ji donesou naši vedoucí, zahrají a my to vlastně okopírujeme.
Baví vás to?
Ano (všichni horlivě přikyvují). My tím úplně žijem! Rozšiřujeme si repertoár, zpíváme písně různých regionů, poznáváme další cimbálky a snažíme se být lepší a lepší.
Necítíte se někdy jako exoti? Hrát v cimbálce není úplně normální koníček…
Ve třídě mají lidé různé zájmy, všichni nás berou (třída přikyvuje). Nikomu nic nevnucujeme a nikdo také neřeší, co děláme ve svém volnu. Každý může zažívat „euforii“ z toho svého koníčku. Lidi kolem nás, myslím si, mají pochopení pro všechny, kdo jsou odlišní.
Lezete si na nervy, když jste spolu ve třídě, na zkouškách, na vystoupeních?
Lezeme, ale tak…hezky. Když se vidíme moc často, ponorka začíná. Ale parta jsme dobrá. S věkem stále lepší (dodává Kája).
Jak často máte vystoupení?
To je různé, závisí na ročním období. Více hrajeme od května přes celé léto, advent a Vánoce až do Nového roku. Dvakrát, třikrát i více za týden. Vystupujeme na různých hudebních festivalech, na hodech a posvíceních, ochutnávkách, vernisážích, na vinobraní. Máme také svoje samostatné koncerty. V lednu začíná klid, je víc času na nový repertoár, na opakování písní, víkendové soustředění. Teď v březnu je pořád období nácviků, hrajeme málo, třeba jen jednou nebo dvakrát za měsíc. Pokud chce někdo odjet třeba na týdenní dovolenou, tak se to musí hodně, hodně dopředu naplánovat.
Jaký je váš honorář, kolik máte za takové vystoupení?
(Chvíli je ticho, dokonce i Adama taková přímá otázka zaskočila…) Někdy hrajeme úplně zadarmo, někdy za peníze. Veřejné akce jako je třeba hudební festival nebo vinobraní, to je zadarmo. Když je něco placené, tak stejně někdy nedostaneme nic, někdy maximálně tři stovky. Peníze totiž dáváme do fondu – na nástroje, na kroje, na cestovné. Určitě teda nehrajeme proto, abychom si vydělali peníze, to by ani nešlo, když si spočítáme čas, který cimbálce věnujeme.
Jaký byl váš nejhorší a nejlepší zážitek?
Špatné je, když hrajeme a je vedro. Zima tak nevadí, to se oblečeme. Nepříjemné je, když lidé nespolupracují, nevšímají si nás, jen se tak baví mezi sebou. A nejlepší zážitek? Nejkrásnější pocit jsme měli na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici. Hráli jsme asi pro pět tisíc lidí, bylo to něco úžasného!
Kdo z vás je největší šoumen?
Primáš, ale trochu šoumeni jsme všichni. Když je dobré publiku, jde to samo.
A kdo je ten primáš…?
Houslista, šéf, udává tempo, tóninu. Něco jako dirigent. A je nejvíc vidět, protože stojí vepředu.
Máte při vystoupení trému, nebo jste si už zvykli?
Pokud se neděje nic mimořádného, tak už jsme si zvykli a trému nemáme. Jen musíme dávat větší pozor, když se hraje nová písnička. Jenže občas se dostaneme do nezvyklé situace a tehdy trému máme. Třeba když jsme hráli na velkém festivalu ve Strážnici a svítily na nás reflektory. Nebo jsme dělali přímý přenos pro Snídani s Novou. Brzy ráno jsme vstávali a čekali u rotundy, byla nám zima, to bylo hodně náročné. Dokonce i reportéři, kteří by měli být zvyklí, trochu trému měli.
Dá se skloubit hraní a škola?
Docela jo. Nejhorší je prosinec, to hrajeme celé víkendy. Adventní koncerty, vánoční koncerty. Ale dá se to…. Známky máme všichni docela dobré. Nemůžeme říct, že když máme méně času než ostatní spolužáci, že bychom se hůř učili. Každý si čas na učení najde, když chce. A to vůbec nesouvisí s tím, jestli máme, nebo nemáme náročný koníček.
Co dál? Budete spolu hrát pořád?
Budeme, protože nás to baví! (nadšení ochabuje…). Ale náš primáš jde na konzervatoř do Brna. Nevíme, jak budeme zkoušet, vystupovat. Až půjdou ostatní na vysoké, tak to už vůbec nevíme. Hrát spolu chceme dál!
Besedu sledovala a vše téměř autenticky zaznamenala Alena Paulenková

veltlinek2  veltlinek3  veltlinek5  veltlinek6  veltlinek7

 


Sdílejte tento článek
© Gymnázium, Střední pedagogická škola, Obchodní akademie a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Znojmo, příspěvková organizace, všechna práva vyhrazena.